Neznám nikoho, kdo by rád platil daně. Daně nechce platit nikdo. Ani ti, kdo mají málo, ani ti, kdo mají mnoho. Ti, kdo mají málo, ovšem platí, a platí, protože „na chudý lidi musí bejt přísnost“. Bohatí neplatí daně ani trochu rádi a mají k této nechuti k ruce mnoho příchylných politiků, kteří pro ně vyrobí takové zákony, aby platit nemuseli. Svědomí je nikdy netrápilo, většina z nich netuší, co to je.
Ostatně není to tak dávno, pouhých pár let, kdy mělo ministerstvo obchodu a průmyslu na svých stránkách rady, jak optimalizovat svoje daně, to jest, jak neplatit státu, který jeho úředníci a politici zastupovali a jak přemisťovat svoje zisky do daňových rájů. Optimalizace daní, ten eufemismus okrádání, je legální. Jak by nebyla, vždyť zákony se snadno vymyslí na míru a pak se překvapeným občanům s výsměchem říká „no není to sice morální, ale je to legální“.
Příslušní politici zařídí, co je třeba, peněz na kampaň a na chod stran není nikdy dost. Dnes už ostatně není třeba ani uplácet politiky, přímo ve vládě sedí ministr financí, který na příklad odmítl zavést takzvanou sektorovou daň, která by zdanila banky a ITI (integrated territorial investments) podniky. Velké nadnárodní společnosti samozřejmě také nechce zdaňovat. Proč asi? Zato malé ryby se loví i granátem, aby náhodou neuplavaly s pěti korunami v kapse.
Té obecné nechuti platit daně pak dovedně využívají všichni politici populisté v celém světě, kteří národu slibují, že jim sníží daně, aby nemuseli příliš platit přebujelému státu. Stát je Popelkou, kterou nemá nikdo rád a tak platí stejně jako za socialismu heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Politici tak rádi snižují daně hlavně bohatým s nonšalantním vysvětlením, že majetní přece nebudou těm, co se k milionům zrovna vlastní hloupostí nedostali, platit za svůj úspěch.
Tito politici ovšem zapomínají dodat, že nebudou-li lidé (a zejména ti, kteří z takto nastaveného systému neustále bohatnou, zatímco chudí pochopitelně chudnou) platit daně, nebude stát mít peníze na sociální věci, na kulturu, vědu, vzdělání, na bezpečnost, policii, hasiče, zdravotnictví, zkrátka na všechno to, co je v základech fungování státu a bez čeho společnost i stát klesá ke dnu.
To už se děje, protože stovky miliard odcházejí ze země z mnoha důvodů. Do daňových rájů, díky měnové politice, investičním pobídkám i korupci. Lákáme bohaté nadnárodní společnosti, aby si tady zařídily montovny s levnou pracovní silou a platily minimum. Naše velké a dokonce i polostátní firmy se chovají stejně. Přesto se stále znovu omílají vyčpělé pravdy o tom, že daně mají být co nejnižší a lidé volí ty, kdo jim tyto slogany nabídnou s párkem nebo koblihou a ani nemusí být balené a s mašlí.
Progresivní daň, zdanění velkých firem a zákaz daňových rájů jsou nástroje, na které marně čekáme. Pokud už nějaká změna přijde, pak je to vždy jenom snížení stropů bohatým nebo rovná daň, která nerovnost příjmů jenom zvýší. V roce 1989 se naši politici rozhodli, že budeme montovnou a chudými nádeníky v Evropě. Všechny spletité, stále měněné zákony, ve kterých už se nikdo ani nevyzná, tuto situaci zhoršují.
Dobrá společnost musí být založená na solidaritě. Po druhé světové válce západní státy věděly, že prosperitu a stabilitu zajistí jenom spravedlivější společnost a proto několik desítek let se zdálo, že se tento názor udrží a většině lidí na západě se začalo dařit líp. Pak se začala tato nepsaná shoda porušovat, až jsme došli až k výsledku, který bere dech. Jediné procento bohatých vlastní téměř všechno. Finanční, daňový a ekonomický systém jsou nastaveny tak, abychom zničili sami sebe i planetu.
Až zas bude někdo vysvětlovat, že neexistují třetí cesty a že tento systém je nejlepší ze všech systémů, stačí se podívat, jak těží ze systému, který si tvoří sobě na tělo.
Táňa Fischerová
Tento text vznikl v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day. Více na danevraji.com #taxjustice.