Sociální práva na pokračování

Úvod

Charta Spojených národů byla přijata v roce 1945 a Všeobecná deklarace lidských práv v roce 1948, obojí jako reakce na otřes Druhé světové války. V té době bylo ještě víc než 70 resp. 60 zemí v koloniálním područí evropských států, které na práva kolonizovaných národů moc nehleděly, zvláště pokud se domáhaly svobody. Svobodu většina získala až v průběhu šedesátých let a některé i později. Důsledkem války bylo i rozdělení světa na kapitalistický a socialistický tábor provázené konflikty, které byly někdy na hranici jaderné katastrofy, ale také soutěžením mj. v sociální oblasti.

OSN po celou dobu fungovala jako nejreprezentativnější mezinárodní organizace a postupně vytvořila celý systém agentur a mezinárodních dohod, včetně těch lidskoprávních. V tomto ohledu mají výsostné postavení Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly přijaty v roce 1966 a po ratifikaci dostatečným počtem zemí vstoupily v platnost v roce 1977.

 Kodaň a Peking 1995

Dalším důležitým mezníkem pro lidskoprávní agendu byl Světový summit pro sociální rozvoj, který se konal v Kodani v roce 1995 a ve své době byl největším setkáním světových lídrů. Zúčastnili se ho delegáti ze 186 zemí, 117 bylo zastoupeno na úrovni hlav států nebo vlád. V Kodani šlo především o vymezení a uznání sociálních práv. V závěrečném prohlášení a akčním programu je závazek, že hlavními cíli rozvoje budou boj proti chudobě, dosažení plné zaměstnanosti a podpora sociální integrace tak, aby „lidé byli v centru rozvoje tím, že bude zajištěna plná účast všech“. Ve stejném roce se v Pekingu konala významná Čtvrtá světová konference o ženách s názvem Akce pro rovnost, rozvoj a mír. Ženy byly a pořád jsou daleko častěji než muži postiženy chudobou.

Obě konference se nesly v duchu naděje, že konec studené války přinese mír, který umožní vymýcení chudoby a posílení nejen politických ale i hospodářských a sociálních práv. Ve stejném duchu došlo v roce 2000 k vyhlášení Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs), prvnímu společnému programu s konkrétními měřitelnými cíli (omezení extrémní chudoby a dalších negativních jevů na polovinu za 15 let). To se skutečně většinou podařilo.

Zatímco v roce 1995 víc než třetina světové populace žila v extrémní chudobě (příjmy menší než 1 dolar na den, dnes je hranice 1,9 dolaru) snižoval se tento počet postupně až na cca 600 milionů osob (8 %) v roce 2020. Zlepšení bylo dosaženo především díky zvyšování životní úrovně v Číně a dalších asijských zemích. Průměrná délka života se celosvětově zvýšila o 6,2 roku. Změnil se i způsob uvažování o rozvoji: od sektorových intervencí zaměřených na chudobu k více systémovým politikám.

Další ambiciózní plán Cílů udržitelného rozvoje (SDGs) pro léta 2015 – 2030 se plnit nedaří. Pět let před termínem je uskutečněno jen 17 % cílů a skoro polovina ukazatelů stagnuje nebo se zhoršuje, včetně extrémní chudoby, která ohrožuje dnes už zase asi 10 % lidí.

 Dauhá

Nedostatečný pokrok v naplňování SDGs byl projednáván na summitu OSN v roce 2023, potřeba zlepšení mezinárodní spolupráce při řešení zásadních problémů lidstva byla tématem loňského Summitu budoucnosti. Odpověď na otázku jak zajistit financování rozvoje řešila letos v červnu konference v Seville a v listopadu proběhl Druhý světový sociální summit v Dauhá v Kataru.

V Dauhá šlo o potvrzení nastoupeného kurzu, ale za nepříznivějších podmínek, které přijatá deklarace charakterizuje následovně: „Mnohočetné, přetrvávající a nové výzvy maří pokrok v oblasti sociálního rozvoje, včetně geopolitických napětí, ozbrojených konfliktů, hospodářských krizí, nerovností uvnitř zemí i mezi nimi, změny klimatu, přírodních rizik a katastrof, ztráty biologické rozmanitosti, zhoršování životního prostředí, nedostatku vody, dezertifikace, znečištění, hladomoru a podvýživy způsobených konflikty, humanitárních krizí a nuceného vysídlování obyvatel, uprchlické krize, pandemie a jiných zdravotních krizí, nerovností žen a mužů, rasové diskriminace, nerovnoměrného technologického pokroku, neudržitelného dluhového zatížení a nerovného přístupu k technologiím a kapitálu.“ Deklarace se na 18 stranách věnuje popisu situace a doporučením dalšího postupu v jednotlivých oblastech.

 Summitu se tentokrát účastnilo jen 40 vrcholných představitelů států. Deklarace „summitu obnovené naděje“ byla připravena předem a schválena konsenzem na začátku září. Při jednání se delegáti shodovali, že dosažený pokrok ve světě nebyl rozložen rovnoměrně. Přitom klesá rozsah rozvojové pomoci a Zelený klimatický fond na podporu rozvojových zemí je i po deseti letech fungování naplňován nedostatečně.

Naléhavým tématem jednání byly válečné konflikty, především situace v Gaze a v Súdánu, kde jsou hladem, nemocemi a násilím ohroženy statisíce lidí. Deklarace uvádí: „sociálního rozvoje nelze dosáhnout bez míru a bezpečnosti“. Ale i v tíživých podmínkách lze něco dělat. Před pěti lety nastartoval Súdán sociální záchrannou sociální síť nazvanou Baxnaano – program přímé finanční pomoci, který je financován Světovou bankou, Světovým potravinovým programem a UNICEF, ale řídí jej somálské ministerstvo práce a sociálních věcí. Od roku 2020 do současnosti program zahrnul 3 miliony lidí v 500 000 domácnostech. O potřebě udržet základní systémy sociální péče i době války hovořil i zástupce Ukrajiny.

Deklarace konstatuje, že 4 miliardy lidí nemají přístup k žádné formě sociální ochrany, chudobou trpí více než miliarda lidí a roste podvýživa. „V současné době dosáhla nerovnost ohromujících rozměrů. Od roku 1995 se příjmová nerovnost zvýšila v mnoha rozvinutých i rozvojových zemích.“

Už v Kodaňské deklaraci je jako cíl uvedená plná zaměstnanost – tento záměr se opakuje i dnes. Ale pořád velká část lidí pracuje v neformálním sektoru (až dvě miliardy) a to znamená s nejistým výdělkem a s nedostatečnou právní i sociální ochranou. Znamená to i omezenou možnost danění a zavádění solidárních sociálních systémů.

Kromě deklarace byly diskutovány i některé další koncepty, např. „základní úroveň prosperity“ (prosperity floors), rámec navržený UNDP (Rozvojový program OSN) jako soubor minimálních podmínek specifických pro daný kontext, které by měl mít každý člověk k dispozici, aby nejen přežil, ale mohl vést důstojný a prosperující život. Tento komplexní přístup lépe než např. systém dávek splňuje cíl překonání chudoby a v důsledku je i levnější.

Na loňském zasedání G20 iniciovala Brazílie Globální alianci proti hladu a chudobě, která slouží jako platforma pro navazování kontaktů mezi zeměmi, organizacemi a investory za účelem propojení programů na odstranění hladu.

Představilo se také hnutí místních a regionálních aktivit Lokální sociální smlouva (UCLG) sdružující 240 000 samospráv ze 117 zemí. Cílem je podporovat demokracii, veřejné služby a obnovenou globální sociální agendu s důrazem na péči, rovnost a solidaritu.

Požadavkem, který se pravidelně na podobných setkáních opakuje, byla i reforma OSN. Jménem afrických států vyzval prezident Keni, William Ruto, k rozšíření Rady bezpečnosti o dvě stálá místa pro Afriku. Tento politik mluvil také o přetrvávající digitální propasti mezi chudými a bohatými zeměmi.

Politická deklarace z Dauhá potvrzuje zásady z té Kodaňské, ale obsahuje několik významných doplnění. Např. potřebu řešení rostoucích nerovností jak uvnitř států, tak mezi nimi; překlenutí digitální propasti při současném využití potenciálu umělé inteligence, odolnost vůči změně klimatu a zajištění udržitelné budoucnosti. Najdeme tu i potvrzení závazku k dosažení cílů udržitelného rozvoje (SDG) a na konferenci zazněly i obligátní výzvy ke zvýšení úsilí. Předsedkyně Valného shromáždění OSN Baerbocková ujišťovala: „Toto není konec. Toto je začátek poslední fáze k dosažení cílů udržitelného rozvoje do roku 2030.“ A Nada Al-Nashif, zástupce vysokého komisaře OSN pro lidská práva prohlásil: „Nyní máme příležitost proměnit všechny naše plány a ambice v činy. Víme, jak to funguje, a máme řešení.“

Pro mnoho účastníků summitu šlo jen o poslední z řady početných globálních setkání. Generální tajemník OSN Guterres – a mnoho dalších delegátů, zástupců OSN i aktivistů – neodjeli z Dauhá domů, ale do Belému, kde Brazílie hostila letošní klimatickou konferenci COP30. Brzy poté se pozornost světa obrátila k Jižní Africe, kde se konal summit lídrů G20.

Rozpory

Mezinárodní jednání jako ta na úrovni OSN, kde má každý stát rovnoprávné postavení, z podstaty nemohou uspokojit všechny, protože jsou kompromisem mezi často protichůdnými zájmy. O jak vážné rozpory se jedná ukazuje i místo konání sociálního summitu.

Katar je na tom špatně, pokud jde o práva žen, svobodu slova nebo práva zahraničních dělníků, kteří tvoří podle Mezinárodní organizace práce 94 % pracovní síly v zemi. Ale je bohatý a má hodně zemního plynu a tak mohl v roce 2022 pořádat kontroverzní mistrovství světa ve fotbale a letos summit pro sociální rozvoj, a aby to nevypadalo tak divně, konečně i Katar připravuje Národní akční plán pro lidská práva 2026 –2030. Katar teď podmiňuje dodávky zkapalněného zemního plynu, bez kterých se Evropa momentálně neobejde, tím, že EU zmírní nebo zruší svou novou směrnici o odpovědnosti podniků (CSDDD), která od nich požaduje dodržování klimatických a sociálních pravidel. Pod tlakem z Kataru a USA už EU ustoupila a pravidla zmírnila. Podobným tlakům EU podléhá i v případě schválené směrnice proti odlesňování (EUDR).

Rozpory mezi deklarovanými politickými záměry v oblasti rozvoje, ekologie nebo sociálních práv a skutečností jsou většinou způsobeny slabostí politiky v konfrontaci se soukromým kapitálem.

EU se na jedné straně snaží regulovat chování firem směrem k sociální a ekologické udržitelnosti, ale zároveň šetří na rozvojové spolupráci a očekává financování rozvoje prostřednictvím soukromého sektoru, který je bez patřičné regulace hlavní příčinou rostoucích nerovností a devastace životního prostředí.

Disonance mezi politickými a sociálními právy má občas i opačnou podobu – země s demokratickými deficity z hlediska liberální zastupitelské demokracie provádějí někdy efektivnější sociální a ekologickou politiku. Příkladem může být Čína, která má vedoucí postavení jak v sociálním rozvoji, tak v přechodu na obnovitelné energie nebo zalesňování. Za pozornost stojí i některé západoafrické země, kde vojenské převraty přivádějí k moci vlády odstraňující neokoloniální závislosti a využívající zestátněné nerostné bohatství země pro rozvoj. Stále více zemí si uvědomuje, že ekonomická řešení a sliby, kterými je po desetiletí zásobují západní země a jimi ovládané mezinárodní finanční instituce nepomáhají, ale udržují závislost. Na konferenci v Dauhá to vyjádřil Mulambo Haimbe, ministr zahraničí Zambie: „Jádrem národních snah Zambie je pevné přesvědčení, že využití domácích zdrojů je nezbytné nejen pro budoucí růst, ale i pro okamžité a hmatatelné zlepšení blahobytu našich občanů.“

 Cesta pokračuje

Pro řešení současné polykrize je mezinárodní spolupráce nezbytná. Aby fungovala efektivně, je nutná reforma globálních institucí v souladu se změnami ve světě. Je přitom třeba počítat s tím, že jednotlivé státy se na sociálně ekologické transformaci podílejí různou mírou. USA za vlády Donalda Trumpa odstoupily už podruhé od Pařížské dohody o klimatu, zmrazily rozvojovou spolupráci a sociálního summitu ani jeho přípravy se neúčastnily. Ani na G20 v Jihoafrické republice Spojené státy nebyly zastoupeny. V důležitých oblastech se momentálně izolují od mezinárodního společenství a nepřispívají k řešení a absence tak bohaté a významné země je samozřejmě znát. Ale jak prohlásil ministr zahraničí JAR Ronald Lamola: „svět se může posunout dál i bez USA“.

Je ale také zřejmé, že vlády samy nemohou zajistit sociální spravedlnost, rovnost a udržitelnost bez jasných a vymahatelných pravidel odpovědnosti pro ekonomické aktéry, ale ani bez občanské participace a zapojení lidí na místní úrovni. Amina J. Mohammedová, zástupkyně generálního tajemníka OSN, ve svém projevu zdůraznila klíčovou roli občanské společnosti při prosazování sociálních práv. Na velkých mezinárodních setkáních se pravidelně mimo oficiální program shromažďují nevládní organizace, aktivisté nebo zástupci původních obyvatel, aby svou přítomností vytvářeli tlak na urychlené řešení problémů. V Dauhá bylo přes 2 000 delegátů z více než 800 organizací. Atmosféra setkání byla pozitivní i díky zprávě, že Zohran Mamdani, který vzešel z občanského aktivismu a představuje progresivní sociální hodnoty, se stal starostou města New York. Bangladéšský politik Rezaul Karim Chowdhury to vyjádřil slovy: „Tento okamžik … nás vybízí k oživení naděje. Naděje, která spočívá v demokratických hodnotách, lidské solidaritě a síle kolektivního jednání. Vize demokratického socialismu, založená na dostupnosti, spravedlnosti a rovnoměrném rozdělení, nabízí cestu vpřed k obnově společností na základě spravedlnosti a soucitu.“

S využitím materiálů OSN, UNDP, Social Watch, ILO, dewex
Jiří Silný, Social Watch, Ekumenická akademie

Text vyšel v časopise Listy https://www.listy.cz/socialni-prava-na-pokracovani/
Masarykova demokratická akademie k tématu uspořádala debatu – její záznam je na https://www.youtube.com/watch?v=a_4luWqFqmw