Lidská práva, zejména sociální

Posted by Jiří Silný on 10. 12. 2025 in Aktuality | 0 comments

Den lidských práv se slaví 10. prosince. Připomíná přijetí Všeobecné deklarace lidských práv na půdě OSN v roce 1948. Úsilí o prosazení rovných práv pro všechny a pro každého a každou má ovšem dlouhou historii a ještě dávno neskončilo.

Občanská práva v evropské tradici spojujeme s demokracií a jejími počátky v antickém Řecku. Tento model vlády praktikovali tehdy svobodní majetní bílí muži. Aristoteles byl k demokracii kritický – domníval se, že takový systém tíhne k oligarchizaci. O tom bychom mohli vyprávět. Na druhé straně byl také přesvědčen, že barbaři si nedokážou vládnout a jsou vhodní k zotročení, v případě nutnosti válkou. Ani od toho jsme se zas tak moc nevyvinuli.

Jako počátek novodobé debaty o lidských právech se někdy uvádí debata ve Valladolidu (1550) kde se na podnět španělského krále řešila otázka jak zacházet z původními obyvateli v koloniích Nového světa. Aristotelovy argumenty uplatnil humanistický učenec Sepúlveda, podle kterého to byli barbaři, které je třeba násilím pokřesťanštit. (Předtím papež dospěl k názoru, že to jsou opravdu lidé a mají duši, která může být spasena.) Sepúlvedův odpůrce, Bartolomeo de las Casas, biskup v Chiapas, se stavěl proti krutosti kolonizátorů a argumentoval, že jde o svobodné lidské bytosti nadané rozumem a že ke křesťanství nemají být nuceni. Poté došlo k mírnému zlepšení právního postavení původních obyvatel, ale kruté zacházení a vykořisťování neskončilo a první hlavou státu v Latinské Americe domorodého původu se stal až Evo Morales v roce 2006.

Všeobecná lidská práva byla deklarována v průběhu buržoazních revolucí 18. století. Nová třída se vzepřela proti systému feudálních dědičných privilegií a žádala rovnost a důstojnost pro všechny lidi, ale v praxi to platilo pořád jen pro majetné bílé muže. Ženy, proletariát, kolonizované národy, otroci byli stále vyloučeni z rozhodování a omezení v právech.

Válka Severu proti Jihu a občanské kampaně v Británii vedly v druhé polovině 19. století k rušení otroctví, ale rovnost to pro barevné neznamenalo. Teprve po jatkách první světové války, kdy ženy musely pracovat na místech mužů povolaných do armády, se po dlouhých předchozích zápasech postupně dařilo prosadit volební právo pro ženy, ale ani to v mnoha zemích ještě neznamenalo rovnost. V Německé spolkové republice získaly ženy v manželství rovná práva rozhodovat až v roce 1977. I v tak super demokratickém Švýcarsku získaly ženy na federální úrovni volební právo teprve v roce 1971 a v kantonu Appenzell Innerrhoden to bylo až v roce 1990.

Sociální práva ve formě solidárních pojišťovacích systémů vybojovalo dělnické hnutí. I tam, kde je zaváděly konzervativní vlády (Bismarck) bylo to ze strachu před revolucí, ne z nějaké dobré vůle privilegovaných.

I při vzniku Organizace spojených národů před osmdesáti lety a vyhlášení Všeobecná deklarace lidských práv o dva roky později šlo o reakci na běsnění druhé světové války, která v nebývalé míře zasáhla civilní obyvatelstvo a byla provázena genocidou Židů, Romů i dalších skupin. Celé to završily jadrné útoky na Hirošimu a Nagasaki.

Všichni se poněkud vyděsili – a tak se navzdory zásadnímu ideologickému nepřátelství dvou systémů podařilo další konflikty udržovat na lokální úrovni – i když byly často stejně devastující. A systémová soutěž se odehrávala také na poli lidských práv. Západ se honosil vysokou mírou práv politických a občanských a Východ si zakládal na právech hospodářských a sociálních. Obě skupiny práv byly kodifikovány v odpovídajících mezinárodních paktech, které vstoupily v platnost v roce 1976. Jeden čas se dokonce zdálo, že je možná konvergence obou politických systémů do jakési třetí cesty, ale s nástupem neoliberalismu začalo zase vzdalování a Gorbačovův pokus o liberalizaci socialismu skončil krachem. Naštěstí bez války.

Nová situace byla nesena optimismem, který se projevil i v oblasti práv. Občanská práva začala platit i na Východě. Summit OSN věnovaný hospodářským, sociálním a kulturním právům v Kodani v roce 1995 a v témže roce konference o právech žen v Pekingu slibovaly, že lidstvo se konečně začíná chovat dospěle. K řešení světové chudoby vyhlásilo OSN v roce 2000 Rozvojové cíle tisíciletí, které měly snížit hlavní ukazatele chudoby za patnáct let na polovinu. To se v podstatě podařilo (hlavně díky Číně a dalším asijským zemím). Na stejné vlně měly následovat pro léta 2015 – 2030 ještě ambicióznější Cíle udržitelného rozvoje. Ale už to nefunguje. Pět let před koncem lhůty je splněno jen 17 % a v některých ohledech se situace zhoršuje.

Letošní 2. sociální summit OSN v Dauhá konstatoval: „Mnohočetné, přetrvávající a nové výzvy maří pokrok v oblasti sociálního rozvoje, včetně geopolitických napětí, ozbrojených konfliktů, hospodářských krizí, nerovností uvnitř zemí i mezi nimi, změny klimatu, přírodních rizik a katastrof, ztráty biologické rozmanitosti, zhoršování životního prostředí, nedostatku vody, dezertifikace, znečištění, hladomoru a podvýživy způsobených konflikty, humanitárních krizí a nuceného vysídlování obyvatel, uprchlické krize, pandemie a jiných zdravotních krizí, nerovností žen a mužů, rasové diskriminace, nerovnoměrného technologického pokroku, neudržitelného dluhového zatížení a nerovného přístupu k technologiím a kapitálu.“

Téměř globální vítězství kapitalistického systému hospodaření zaměřeného na maximalizaci zisku nemnohých vede k civilizačnímu modelu à la Madame de Pompadour („po nás potopa“). Privilegovaní se obvykle svých výhod nechtějí vzdát. Bohužel, jak dokládají někteří historici (např. Walter Scheidel nebo Thomas Piketty), ke snížení nerovností, tj. k lepší distribuci bohatství, moci a práv, dochází zpravidla po velkých společenských otřesech – po epidemiích, válkách, kolapsech civilizace nebo revolucích.

Při tom, objektivně měřeno, není důvod ani k rezignaci na změnu trendu ekologické devastace ani není nezbytné prohlubování sociálních nerovností. Máme dostatek bohatství, technických prostředků i znalostí, aby bylo možné zásadní sociální i ekologické problémy účinně řešit. Jason Hickel a Dylan Sullivan spočítali, že: „Zajištění slušné životní úrovně pro 8,5 miliardy lidí by vyžadovalo pouze 30 % současných globálních zdrojů a spotřeby energie, což by ponechalo značný přebytek pro další spotřebu, luxusní veřejné služby, vědecký pokrok a další sociální investice.“ Jde „jen“ o spravedlivou distribuci bohatství.

Možná bude přece jen lepší nečekat na kolaps, který vždy přináší příliš velké zmaření hodnot a životů. Lepší bude pustit se znovu s vervou do politického zápasu za spravedlnost a nedělitelná lidská práva, občanská i sociální. Jako když se bojovalo za zrušení otroctví, za volební právo, za sociální zabezpečení a veřejné služby pro všechny (které je dnes zase třeba bránit před privatizací).

Dnes může být adekvátní formou rozvoje lidských práv všeobecný nepodmíněný základní příjem. (Pro všechny, zabezpečující základní standard, bez jakýchkoli podmínek a závazků.) Je to odpověď na otázku: „Chceme takovou společnost, která každému individuu bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá, zajistí základní materiální zabezpečení?“ (Karl Reitter) Dnes už desítky experimentů v různých zemích ukazují, že je to funkční koncept bez negativních dopadů. Pozitivních je hodně – snížení chudoby, zlepšení zdraví, větší svoboda ve volbě práce nebo podnikání, překonání problému neplacené reprodukční práce, čas na občanskou angažovanost a na osobní rozvoj. Existují i realistické analýzy možného financování. Jde „jen“ o spravedlivou distribuci bohatství.