Jak dál s financováním rozvoje?

Rozvojová pomoc nebo spolupráce se snaží vyrovnávat rozdíly mezi tzv. rozvinutými (průmyslovými) a rozvojovými zeměmi vzniklé především jako důsledek kolonialismu a je to tedy záležitost zhruba posledních šedesáti let. V poválečné době šlo o arénu, v které soutěžily politické bloky studené války o získání vlivu ve „třetím světě“. Z toho řada rozvojových zemí profitovala. Na počátku sedmdesátých let došlo na půdě OSN k formulování závazku bohatých zemí poskytovat na tyto účely zdroje ve výši 0,7 % HNP ročně. Jen kolem desítky zemí závazek opravdu plní. V roce 2024 byla celková výše oficiální rozvojové pomoci (ODA) 212 miliard dolarů, tendence je klesající.

Už v průběhu sedmdesátých let ale také vypukla první velká dluhová krize, která vymazala mnoho z toho, čeho rozvojové země do té doby dosáhly. V řadě případů dodnes přetrvávají neokoloniální ekonomické závislosti a mezinárodní obchodní a finanční systémy jsou nastaveny na přerozdělování od chudých k bohatým. Jen některé země se z této pasti dokázaly postupně vymanit.

Mezinárodním politickým snahám o snížení globálních nerovností a odstranění chudoby se momentálně nedaří. Po relativně úspěšných Rozvojových cílech tisíciletí (2000 – 2015) lze následné Cíle udržitelného rozvoje (2015 – 2030) označit za nezdar. Pět let před termínem je splněno ze stanovených cílů splněno jen 17 %. Celý koncept oficiální rozvojové pomoci (ODA) se ukazuje jako nedostatečný a neefektivní, zvláště poté, co prezident Trump významně omezuje příspěvky Spojených států, dosud největšího donora (v absolutních číslech). Je třeba hledat nová řešení.

Na přelomu letošního června a července se ve španělské Seville s tímto cílem konala 4. mezinárodní konference o financování rozvoje. Předchozí konference tohoto formát proběhly v roce 2002 (Monterrey v Mexiku), 2008 (Doha v Kataru) a 2015 (Addis Abeba v Etiopii). Desetiletá přestávka od posledního setkání znamená, že problémy mezitím významně narostly a situace se rychle zhoršuje, jak je i konstatováno na oficiálních stránkách konference: „V době rostoucího zadlužení, klesajících investic, snižování pomoci a eskalace obchodních napětí čelí udržitelný rozvoj bezprecedentním překážkám.“

Agendu konference připravilo Fórum OSN pro rozvojovou spolupráci (UN-DCF) složené z představitelů vlád, parlamentů, nevládních a charitativních organizací, mezinárodních i regionálních organizací a zástupců podnikatelů. Už na začátku konference účastníci přijali konsenzem Sevillský závazek neboli Compromiso de Sevilla, který stanoví cestu k odstranění každoroční finanční mezery ve financování Cílů udržitelného rozvoje ve výši 4 bilionů dolarů. V průběhu konference bylo přijato 130 iniciativ pro konkrétní kroky ve třech oblastech: podpora investic do udržitelného rozvoje v odpovídajícím rozsahu; řešení dluhové a rozvojové krize; reforma mezinárodní finanční architektury.

V Seville bylo přítomno více než 1000 zástupců nevládních organizací sdružených ve Fóru občanské společnosti, které už před konferencí vyjadřovaly obavy o výsledek a při samotném jednání dostaly jen velmi málo prostoru pro své podněty. V přístupu byli omezeni i novináři. Zato delegáti ze soukromého sektoru tvořili téměř 40 % z celkových 15 000 účastníků. Nepřekvapivě se proto jedním z hlavních témat konference, v souladu s politikou Světové banky, staly soukromé „investice do rozvoje“. Argumentem je, že pro současné potřeby „nestačí miliardy, ale jsou třeba biliony“ a oficiální rozvojová pomoc je ve srovnání s potenciálem soukromých investic „pouhou chybou při zaokrouhlování“ (Ajay Bang, Světová banka). Soukromé banky a investoři sdružení v Global Investors for Sustainable Development Alliance a International Chamber of Commerce pro své investice ovšem požadují ochranu před riziky a čekají, že ji poskytnou veřejné zdroje. Stejným směrem jde i evropská iniciativa EU Global Gatewey, kterou v Seville nadšeně propagoval komisař Síkela.

Jako obvykle u modelu partnerství soukromého a veřejného sektoru, má soukromý sektor na starosti zisky a veřejný sektor nese rizika. V takové konstelaci jde o rozvoj až na posledním místě, protože hlavní jsou zisky bank a soukromých investorů. Navíc se už v minulosti ukázalo, že slibované peníze ze soukromého sektoru buď nedorazily, nebo byly aktivity firem provázeny porušováním lidských práv.

Představitelé nevládních organizací požadují „aby veřejné finance byly uznány jako hlavní hnací síla rozvoje, a nikoli jako zbytková záchranná síť pro selhání trhu. To také znamená posílení rozvojové a regulační role státu, mimo jiné prostřednictvím podpory zelených průmyslových politik, které směřují k socioekonomické transformaci zemí globálního Jihu.“

Sevillská konference o financování rozvoje nesplnila očekávání, že bude účinně reagovat na krizovou situaci. Kritika zaznívá zejména proto, že nedošlo k podstatnému pokroku ve oblasti systémových řešení.

Zvláště politováníhodné je, že nedošlo k pokroku směrem k úmluvě o dluhu, která by konečně vytvořila rámec pro spravedlivé řešení dlouhodobé a prohlubující se dluhové krize. Konference přijala jen nezávazná kompromisní doporučení. Zatím nedošlo ani ke shodě, že by taková úmluva měla vzniknout. Tomu se brání zejména věřitelské země jako EU, Británie, Švýcarsko, Japonsko, Jižní Korea, Saúdská Arábie, Kanada i Čína. To znamená, že v době, kdy jedna z nejhorších dluhových krizí, jakou svět kdy zažil, dusí veřejné rozpočty, ohrožuje celou agendu cílů udržitelného rozvoje a brání přijetí opatření proti klimatické krizi, ti, kteří trpí jejími nejhoršími dopady ani nadále nebudou mít žádný hlas při rozhodování.

Pokud jde o globální daně, je situace o něco lepší. V rámci OECD byla v roce 2021 navržena globální minimální daň 15 % pro velké nadnárodní firmy (připojilo se přes 130 zemí). Letos v červnu ale G7 vyhlásila, že výjimku budou tvořit společnosti se sídlem v USA. Na konci roku 2024 Valné shromáždění OSN přijalo mandát k vyjednání úmluvy OSN o daních. Jednání o této úmluvě začala letos v srpnu a budou pokračovat až do roku 2027. Úmluva by se měla týkat např. zdanění digitálních a přeshraničních služeb nebo řešení daňových sporů. Lze očekávat, že i tato jednání budou některé země zdržovat. V ideálním případě ale může vzniknout mezinárodní rámcová úmluva o daňové spolupráci, „která bude inkluzivní, spravedlivá a založená na společných principech, nikoli na mocenských asymetriích.“

Důležité je, že na půdě OSN mají k vyjednávání nových pravidel přístup všechny země a navíc je tu i prostor pro přínos občanských organizací, které zpravidla vystupují jako spojenci rozvojových zemí a vyvažují vliv soukromých korporací na rozhodování. Jak ale ukázala i konference v Seville, problémem je, že obvykle trvá velmi dlouho, než se podaří dohodnout na řešení. V těchto procesech mají země Západu klíčové postavení, ale bohužel ne příliš konstruktivní. Dostávají se tak do určité izolace a paralelně probíhají snahy o překonávání postkoloniálních závislostí a prohlubuje se spolupráci zemí globálního Jihu v rámci uskupení jako je BRICS nebo SCO. Další příležitostí zlepšit globální spolupráci bude při Druhém summitu pro sociální rozvoj, který se bude konat letos v listopadu.

Jiří Silný

Podle materiálů z EURODAD www.eurodad.org a Global Policy Formu www.globalpolicy.org

Text byl publikován v časopise Argument https://casopisargument.cz/66033